Honza Řehák: Nejde jenom jíst správně a žít sedavým stylem života

Beata

, Pohyb, Práce se stresem, Strava

Honza Řehák se věnuje obchodu a mindfulness, je taky zakladatelem projektu ADHD Želvička a Prodej se. Líp. S Honzou jsme si sedli na chvilku probrat, co pro sebe dělá, jak se o sebe stará z hlediska udržování zdraví. Ať už fyzicky, co se týče stravy, pohybu, spánku, nebo psychicky. Co považuje za důležité? Co mu pomáhá být spokojenější v osobním životě a také v práci. Zkrátka, co mu pomáhá v tom jít směrem, kterým chce.

Co vezmeme nejdříve? Ty jsi řekla takový balík.

Co je pro tebe nejdůležitější? Máš čtyři aspekty: strava, pohyb, spánek a duševní hygiena. Co je pro tebe natolik důležité, že i kdyby nevím, co se dělo, něco vypustit můžeš a teď to třeba neřešit, ale něco je pro tebe tak zásadní, že bez toho fungovat nedokážeš?

Pro mě, dalo by se říct, není nic méně nebo více důležité, protože ze zkušenosti vím, že pokud se člověk nepostará o všechny pilíře, tak ti to vždy někde spadne. Ať už jíš spatně, nebo se nestaráš o duševní hygienu, de facto řešíš nesmysly. A nebo se nestaráš o svoje zdraví, o svoje tělo, tedy nesportuješ, nebo nevyužíváš to tělo a to tělo v podstatě krní. Všechny tyhle části, když zameškáš, tak ti to někde bude chybět. Nicméně, pokud bych mohl vypíchnout jednu věc, tak já jsem si osobně vždy dal záležet na tom, co můžu dělat vždycky. Bez čehokoliv. I když budu někde na Antarktidě, bez peněz, bez všeho, bez lidí. Pro mě je to něco, čemu já říkám zpřítomnění, může se tomu říkat mindfulness. Což z mého pohledu je vnímání těch věcí, co se právě dějí, že jsi na místě a jenom pozoruješ, ať už uvnitř nebo vně. To můžu vlastně dělat vždycky. Takže za mě je toto něco, co mi dává úžasný prožitek do života a zároveň určitou stabilitu, protože se na vše, co kolem mě proudí, můžu dívat nejen z pozice přímého účastníka, ale i pozorovatele.

Jak jsi k tomu přišel? Protože mindfulness je sice dneska možná více rozšířený pojem, ale před pěti lety nebyl. A myslím si, že i teď je rozšířený spíše v mé sociální bublině. Takže otázka zní, jak tě to potkalo?

To jsi řekla hezky, jak mě to potkalo… Protože já jsem určitě nepotkal ono, ono to potkalo mě. Já jsem v roce 2009 odešel z vysoké, protože mi  nedávalo smysl studovat teorii o ekonomice. Chtěl jsem do praxe, takže jsem šel prodávat a podnikat do Prahy. A hrozně jsem to podělal. A skončilo to tak, že jsem se vrátil zpátky do mého rodného města, což je Chomutov. A vrátil jsem se s nějakými dluhy. Nebylo jich zas tolik, ale nebylo jich zas tak málo a v Chomutově – jenom pro představu, je to takové menší severočeské městečko – tak nebylo moc nějakých příležitostí, jak vydělat peníze a jak zkrátka hradit ten dluh, který na mě tlačil. Jak jsem šel s velkou pompou do Prahy, jak dobudu svět, tak jsem se vrátil se svěšeným ocasem. Zpátky do Chomutova a zpátky k rodičům, tak jsem si to vychutnal řádně.

Dali ti to sežrat? 

Trošku. Trošku jo… na začátku. Ale potom viděli, že jsem se fakt snažil, ale stalo se mnoho věcí, nebylo to lehký a dostalo se to dokonce do chvíle, kdy mi hrozila exekuce. On to je strašně rychlý proces a v tu dobu jsem fakt neměl žádnou cestu, jak to vyřešit. Nevěděl jsem, tápal jsem, řešil jsem to neustále. V dubnu jsem jednoho dne seděl v kuchyni, měl jsem v hlavě všechny ty dluhy a nevěděl jsem, jak dál. Cítil jsem hrozný tlak. Já jsem se mu vlastně celou dobu bránil. Bránil jsem se tomu, že mám dluhy, že jsem v pr…, a nechtěl jsem být, což je de facto normální. A ono to na mě tlačilo, až jsem měl pocit, jako kdybych stál na okraji srázu a pořád mě to posílalo dolu. A já si pořád říkal, ne, ne, přetlačím to, to zvládnu. Ale v tu chvíli, zrovna v ten den se opět opakovalo stejné kolečko, já jsem to opět prožíval a najednou přišel jakoby pocit, hlas, co říkal: pusť to. A já jsem to v tu chvíli pustil. Cítil jsem pád, nevím, jak dlouho to trvalo, ale ve chvíli, kdy jsem přišel k sobě, tak jsem byl úplně bez myšlenky. Měl jsem úplně čisté vědomí. Trvalo to dva dny, začal jsem si užívat věcí bez komentáře. Po třech dnech se mi myšlenky vrátily, a mě to úplně změnilo život. A říkal jsem si, chci to zažít znovu, protože to byl úžasný zážitek. Zkoušel jsem meditovat, ale moc mi nejde sedět na zemi a dělat ommm dvacet minut. Ani hlava ani tělo nebyly k zastavení. Chtěl jsem na jógu, ale tam mě vadila ta pravidelnost. Jsem člověk, který má loveckou pozornost, nebo ADHD. Takže pro mě vůbec není jednoduchý udržovat nějaký stabilní time management. Tak ani cvičit v pravidelnou dobu nešlo. Pak jsem jednou cestou do práce udělal krok a zavnímal jsem ho, a v tu chvíli jsem byl přesně tam, kde jsem byl před tím na začátku. Měl jsem čistou hlavu a v ten moment jsem jenom prožíval ten krok. A to byl pro mě naprosto zlomový okamžik. Protože chodím každý den a každá ta chůze byla příležitost to znovu projít, procvičit. Tak já jsem přišel k něčemu, čemu se říká mindfulness, já jsem tomu říkal zpřítomnění. Pro mě to bylo jak v Stargate, když projdeš tou bránou. Vidíš kolem vše, plno barev, kterých si nevšímáš, když jseš v těch myšlenkách a vnímáš všechno zkresleně. A postupně jsem zjišťoval, jakými dalšími způsoby se zpřítomňovat. Tak to byl můj začátek s mindfulness.

Jsou dny, kdy na mindfulness zapomínáš? Všichni víme, co máme dělat. Měli bychom jíst dobře, měli bychom dostatek spát, měli bychom meditovat, atd. Jsou dny, kdy přesto, že o mindfulness víš poměrně hodně, se zastavíš a řekneš si, proč si to dělám? 

Takhle. Ve chvíli, kdy mindfulness praktikuješ a praktikuješ ho častěji, to znamená, že ho umíš praktikovat ne jen ve statické formě v sedě, ale i v dynamické formě v pohybu, když jedeš na kole, když jíš, tak víš, že ho můžeš provádět pořád. Provádíš ho formou kotvy. Vždy si vybereš něco, co je v přítomnosti, na to se soustředíš a pomocí toho se vlastně dostáváš do přítomnosti. A od určitého bodu ti ten mozek přepne do mindful režimu. To znamená, že ty vlastně nemůžeš být v nemindful režimu a to, že se zastavuješ a vnímáš, se stane tvojí přirozeností. Už se na to nemusíš soustředit, že si “teď dáš mindfulness”, ale neustále máš tu roli pozorovatele. Akorát, když se třeba s někým hádáš, tak se přistihneš, že jsi v těch emocích, ze kterých se blbě vypíná.  Z fyziologického hlediska se ta bludná mysl velmi těžce zapíná. Jde o to, že stejnou část mozku využívá vědomá pozornost i ta bludná mysl, a nejde být v obou módech v jednu chvíli. Ale tím, že mindfulness praktikuješ, můžeš si to představit tak, že ti roste sval sebeuvědomění, který ti pomáhá nakopnout mozek do módu sebeuvědomění. Jako když zapneš počítač. Ale nedá se to udělat naopak. Na druhou stranu, v té bludné mysli přichází kreativita.

Mindfullnes je o té práci s pozorností, ne o tom, jakou má podobu. Jeden den se může stát, že se dokážeš soustředit na dech a už si říkáš, jsem úplný Buddha. A pak to další den vůbec nejde. Právě trénuješ vracení se k té kotvě. Je to stejné, jako u řízení. Na začátku toho je strašně moc, máš pocit, že snad někoho zabiješ. A pak se to řízení stane automatickým.

Vzpomínal jsi ADHD, nebo loveckou pozornost. Jak jsi na to přišel? Nebo to je nějaká diagnóza? Co to obnáší a jak se to zjišťuje? 

Jen v krátkosti, protože je toto téma hodně nadlouho. V našem mozku funguje dopamin, neurohormon, který propojuje věci, abys mohla zvednout skleničku, zvednout ruku. Prostě tam vždy potřebuješ mít nějaký neurotransmiter, který propojí neurony. Jeden z těch nejdůležitějších neurohormonů je dopamin, který je potřebný k vykonávání činností, které děláme sami pro sebe. A lidi s loveckou pozorností nemají stabilní hladinu dopaminu. Takže jsme někdy zkrátka tak trochu mimo. Někdy máme naopak neuvěřitelně přesnou pozornost. A dost často nám dělá problém žít v nějakém stanoveném režimu, protože si naše pozornost vybere dovolenou, nebo nás něco zaujme, co nám dodá dopamin.

Lovím to, co mi dopamin vytvoří?

To ani ne. Všiml jsem si, že u mě funguje dopamin vždy v těch důležitých věcech. Když “na mě útočí medvěd”, nebo když sjednávám obchod se zákazníkem. Zkrátka, když se něco děje. Já tomu říkám “lovit srnku”. Když lovím srnku, mám pozornost úplně jasnou, neuvěřitelně. Ale v momentě, kdy mám dělat činnosti, kdy to není lov srnky, tak to nejde. Třeba vyplnit formulář, kontrolovat, zda je smlouva v pořádku…

Já nevím. Z vlastní zkušenosti vím, že jsem si léta myslela, že musím mít ADHD. Učení jsem dokázala vyhrotit do zbytečných dramat, nedokázala se soustředit a skripta měla popsaná texty písniček. Paradoxně až o deset let později jsem si uvědomila, že žádný problém nemám. Dokážu se soustředit, pracovat na věcech, na kterých mi záleží. Ale dělám činnosti, které si užívám. Ano, jsou mezi nimi i činnosti, které nemusím, třeba formuláře, účetnictví… prostě mňam. Ale už se mi nestávají tato dramata. Jsem schopna si práci užívat a dostat se do flow. Nerozumím tomuto tématu odborně, ale z mé zkušenosti mi přijde, že je ADHD v mnoha případech nálepka na něco, co jde léčit tím, že se budu věnovat věcem, které mi sedí. Myslím, že bychom si měli hledat primárně takovou práci, ve které jsme dobří, i za předpokladu svých “špatných” vlastností. 

Ano, ten svět je teď založený na tom, že nás odvádí od nás samotných. Každý nám něco prodává, nějakou myšlenku nebo produkt. A žijeme v tom, že musíme dělat mnoho věcí, chovat se nějak. Bylo by dobrý chtít něco, být nějaký. My jsme zahlcení tím, co máme dělat a neustále si přidáváme. A my jdeme a máme na sobě tunu věcí. Co pomohlo mě, bylo naučit se omezit sám sebe. Ano, nebudu takový. Nebudu něco dělat. Protože mi to nejde.

Bojíme se omezit sami sebe, lezeme do všech možných věcí, které pak nestíháme a ve kterých nejsme dobří. To nás stresuje podvědomě a říkáme tomu výzvy. A pak si to dáváme na facebook. Ten obrázek, jak jeden kope, ale vzdá to a druhý to nevzdá a jsou tam ty diamanty. Tady těch nesmyslů kolem toho je tolik! Jako proč?! A pak lidi sami sebe uvrhávají do situací a rolí, ve kterých nejsou dobří.

A jak říkáš, u lidí s ADHD já to taky neberu jako nevýhodu nebo postižení. Beru to jako jinou pozornost, která úplně moc nezapadá do tohoto světa a je vlastně daleko těžší najít si to svoje místo, kde budu dobrý. Ale pokud si ho najdeš a budeš dělat, v čem jsi dobrá, tak budeš zatraceně dobrá! A můžeš být vlastně jakákoliv.

Mě přijde, že jsi našel, v čem jsi dobrý. Jednak, ten obchod ti sedí. A taky si myslím, že ADHD Želvička ti přidává obrovský smysl v tom, že jednak sdružuje a taky pomáhá v tom, že ti, kteří zažívají nálepkování, nebo se cítí nenormálně, se můžou cítit v pohodě. Že jim dáváš jiný pohled, což je moc hezké. 

Vraťme se ale k dalším pilířům zdraví. Neber to špatně, ale myslela jsem si, že ty zrovna nejsi člověk, co by řešil stravu. Já si to totiž představuji tak, že ta meditace je brána jako nadřazená. Možná je to můj předsudek, ale já jsem si o tobě myslela, že pro tebe je alfa a omega meditace, protože ti pomáhá svůj život nějak sjednocovat. A říkala jsem si, tebe nějaká strava nebo pohyb nebude zajímat. 

To je právě na tom to vtipný. Když se člověk začne věnovat mindfulness, tak to je možnost pozorovat neustále, co se děje venku i uvnitř. A jedna z nevýhod, které mindfulness může mít, že vám ze sebe může být špatně. Protože se pozoruješ. Ve chvíli, kdy jsem na to kašlal, protože jsem vyhořel, mi bylo blbě. Proč? Jedl jsem blbě. Necvičil jsem. Dával jsem obrovskou energii do přednášek. Jsou věci, na které nedám dopustit, třeba na banán. A když už jsme u jídla, já k tomu přidám i pohyb. Na podzim 2016 jsem objevil jeden tanec, Zouk, a vášnivě jsem se zamiloval. A ten tanec si žádá víc a víc. Člověk se i narovná a řeší celé tělo. Podle mě zase jakoby nejde jenom jíst správně a žít sedavým stylem života. To nemá smysl. To je fakt na palici. Budovat si křídla, abych se celý život potápěl. Proto říkám, jak jsi zmínila ty čtyři body na začátku, pro mě je každý z nich důležitý, protože oni vlastně nedávají smysl jeden bez druhého.

Pokud chcete Honzu potkat i osobně a zeptat se ho na mnoho aspektů a přínosů meditace/zpřítomnění, máte na to krásnou možnost na naší TALKSHOW, které se Honza Řehák účastní jako host. Nechceme říkat řečník, protože si přejeme otevřenou diskusi, do které se můžete aktivně zapojit.

Napsat komentář