Vysoký mladý kluk s širokým nadšeným úsměvem. Ve svých 28 letech rozjíždí  čtvrtý podnik, což je už samo o sobě pozoruhodné. Nejvíce ho zaměstnává projekt Internesto, tématické apartmány s originálním designem, třeba Slivovice nebo Graffity. Snaha odlišit se od unifikovaných hotelů a hostelů bez kreativity vystřelila obrat  Internesta na šestinásobek. Místo oslavy úspěchu se ale pouští do nového projektu jménem EDUnesto.

Jak se to všechno stalo?

Naše Internesto je výsledkem období, kdy jsem potřeboval peníze na nájem, a proto jsem zkusil pronajmout sousední pokoj. Šlo to dobře, tak jsem pronajal další pokoj. A další. Mým záměrem  bylo  dát tomu určitý  význam, smysl, nějakou přidanou hodnotu, za kterou se rád postavím. Když jsem cestoval po světě, pochopil jsem, že  chci  dát svým hostům vstřícný  domov,  místo, kde se lidé potkají, propojí a navzájem obohatí. Cestování a poznávání světa bylo první inspirací, proto jsme pokoje stylizovali  podle světových měst. Osobitý přístup,  snaha vytvořit místo chladného pokoje s postelí a stolem domov hosty uchvátil, a postupně přišly další a odvážnější nápady stylů pokojů. Třeba barevné pokoje United Colours of Brno nebo Vinný pokoj.

Radku, vedeš firmu, která spravuje 23 apartmánů, ubytuje měsíčně stovky hostů. To už není legrace. Obrovský nárust je sice úspěch, ale tím  přibývá práce, stresu a odpovědnosti. Jak to zvládáš?

Ano, dva roky jsem neměl dovolenou. Po dvou letech jsem se rozhodl na měsíc  vypnout,  vyčistit si hlavu, odpočinout si a odstřihnout se od každodenního běhu práce. Jak zvládám stres? Vždy si říkám, že to přece není moje první firma. Moje podnikatelská cesta byla klikatá, dělal jsem i chyby, které mi teď pomáhají. Už nejsem žádný Lojza, mám zkušenosti, vím na koho se obrátit. Díky prožitým zkušenostem se moje kapacita rozšířila. Zvládnu toho tak mnohem víc.

Jaké jsou zásadní zkušenosti, na kterých stavíš?

Moje první firma Fairlist měla několik dětských nemocí. Spolupracovali jsme s jazykovkami. Jazykové kurzy jsou  produktem, který je sezónní, lidi si je kupují dvakrát do roka. Taky je tam marže pro jazykovou školu, takže naše odměna byla nízká, nebyl prostor jí zvýšit. Prostě to byla dobrá myšlenka, ale s příjmem dvakrát do roka a s nízkou marží. Moje další firma James Grant se již těchto chyb  vyvarovala. Působili jsme na trhu práce, propojovali  jsme uchazeče o práci s firmami. Tento byznys byl co se týče čísel jiný, mnohem lepší. Ale zjistil jsem, že mě nemotivuje. James produkoval sice zisk, ale nejsem člověk, kterému stačí pouze peníze na účtu. Tak jsem hledal dál. Internesto je moje třetí firma, a ta už reprezentuje smysluplný byznys, ať  z hlediska čísel,  nebo že mně prostě naplňuje. EDUnesto teprve rozjíždíme, máme za sebou první úspěšnou mega akci pro RedBull. EDU je prostor pro hackathony, bootcampy a teambuildingy. Propojuje coworking, vzdělávání, zábavu, Brno, jídlo a kamarády.

Dobře, chápu, že si věříš, a že se  dokážeš poučit  z dřívějších chyb. Přesto, jak si dokážeš poradit s dlouhodobým stresem a vysokým pracovním nasazením? Občas působíš jako stroj, který je prostě nezastavitelný.

Je to drill z dětství. V pěti letech mi táta dal fotbalový míč a vzal mi ho v osmnácti, kdy jsem s fotbalem kvůli kolenu musel skončit. Měl jsem tréninky třikrát týdně, plus tréninky navíc. Do toho zápasy s vlastní věkovou kategorií, a mnohdy i zápasy se staršími. Mám to od rodičů, naučili mně makat.

Takže jsi prostě  dříč. A co děláš proto, abys to zvládl?

Starám se o sebe. Spím  osm hodin denně,  kvalitně  se stravují a sportuji. Potřebuji to.

Jak  sportuješ?

Crossfit, běhám, chodím do posilovny. Čtyřikrát týdně ráno v 6:30 začínám v posilovně.

Jak to dáváš? Vstávat před šestou do posilovny je něco, co se mnoha lidem zdá jako k..va těžké.

No to je k..va těžké!

Co tě tedy z té postele dostane?

Chci. Chci se hýbat. Chci být silný. Nechci být tlustý a potit se. Chci se cítit dobře a vypadat dobře. Je to pro mě důležité. Každý chlap… dobře, možná ne každý chlap, ale já řeším, abych byl lepší.

Ale to chce tedy vůli…

Ano, chce. Musím si připomenout, proč to dělám. Před  časem jsem dostal chytré hodinky s krokoměrem. Mám nastavený osobní cíl 9000 kroků denně. Nedávno jsem  pracoval doma, to se samozřejmě tolik nehýbu, ušel jsem tak 2000 kroků. A když už jsem byl doma, snědl jsem pár buchet. Tak jsem se naštval a šel jsem si zaběhat. A hned jsem uběhl  5 km. Nejenže jsem si zaběhal, ale měl jsem o čtyři minuty lepší čas než minule. Čtyři minuty mi přidalo, že jsem myslel na ty buchty. Taky mám občas problém s vůlí. Nechce se mi brzo vstávat, mohl bych být v posteli celé dopoledne. Ale chci se cítit skvěle. Proto se snažím nevynechávat tréninky.

Tak to je těžké. Když je mnoho práce, tréninky se často odkládají, rozhodujeme se, jak svůj čas využít. Člověk nejde jednou, pak vynechá další trénink, a najednou jsi nebyl trénovat  měsíc.

Ano, ale to se nesmí stát. Nevynechávám. Organizuji si čas tak, abych cvičit šel. Taky se mi občas nechce. Bolí to, ale stojí to za to. Teď jsem třeba vytáhl přítelkyni, aby se mnou šla ráno. Říkala, že ji to zničí, vstávat tak brzo a ještě i cvičit. Byla nevrlá, ale dala to. A další trénink už dala líp. A cítila se mnohem líp. O tom to je. Snažit se  dělat ty věci, nevymlouvat se, pracovat na sobě a na všem, na čem mi záleží.

Pracuješ intenzivně, tvůj pracovní den je dlouhý a pracuješ i o víkendu. Jak odpočíváš?

Večer vypínám. Snažíme se doma s přítelkyní večeřet spolu. Hrajeme karty. Jednou za čtrnáct dní chodíme lézt na stěnu. Když se musím soustředit na cestu a na cíl, kterého chci dosáhnout , toto mě dokáže úplně vypnout. Taky chodím do sauny, ale musím se na ni naladit. Když na ni nemám náladu, vrtím se, připadám si, že mi je lavička malá, nemůžu vydržet. Potom to nemá moc smysl. A spím. Potřebuji osm hodin spánku  denně.

Jsi sportovec odjakživa, trénink a disciplína k tobě patří. Jak řešíš stravování?

V tomto mě podporuje přítelkyně. Já jsem ten povrchnější, Zuz si vše nastuduje, vidí souvislosti a řeší stravu podrobně. A mě to vyhovuje. Vyhýbám se cukru, tuk nepovažuji za špatný, vyhýbám se lepku. Tak se v tom podporujeme. Občas se smějeme, když se zeptám, zda můžu dezert v kavárně, a Zuz mi to zamítne. Tak pokrčím rameny a souhlasím, že nemůžu. My se tím bavíme. Samozřejmě, že můžu. Můžu všechno. Co dnes musíme? Nic nemusíme. Ale já chci jíst dobře, zdravě. Potřebuji to.

Zdá se mi, že jsi vždy klidný a dobře naladěný. Je to pro tebe přirozený stav? Jsi takový vždy? Mluvíš o svých velkých plánech a cílech tak klidně, jako by tě nic nemohlo rozhodit.

Jsem po tátovi cholerik i sangvinik. Po pobytu v Kolumbii jsem se hodně uklidnil. Strávil jsem tam půl roku a nějak jsem přijal, že některé věci prostě plynou. V Kolumbii jsem si zvykl, že když jsem si potřeboval půjčit materiály do školy, poprosil jsem tři lidi. Domluvil jsem si schůzku s každým s minimálně hodinovou rezervou. Stejně dva z nich nepřišli a třetí tak o tři hodinky později. Musel jsem přijmout, že to tak prostě v té zemi funguje. Snažím se myslet na ta dvě tlačítka v mé hlavě, na červené a zelené. A že je ovládám já. Pokud mně štve, že sedím v šalině a ta stojí, ale já spěchám, co mi to pomůže, když se budu rozčilovat? Co neovlivním, to se snažím nevnímat. Má třeba smysl rozčilovat se na poště? Nemůžu přece zastřelit každého v řadě!

A co pracovní stres? Dlouhodobě pracuješ pod  tlakem nového projektu? Chystáš se rozjet EDU, který kombinuje teambuildingy, hackathony a vzdělávání se službami a technologiemi, které nejsou běžné. Je to velký nápad, ale taky nemalá práce, vytvořit něco tak velkého z ničeho. Sestavit na to tým, sehnat prostředky, to je další energie.

Minulý rok jsem strávil stabilizací firmy. Mám kolem sebe skvělý tým, lidi, na které se můžu spolehnout. Uklidňuje mě to. Mohl jsem odjet na měsíc na dovolenou na druhý konec světa, občas týden bez internetu. Když  jsem se vrátil, čekala mně sice spousta práce a mnoho novinek, ale všechno bylo v pořádku. Spím klidněji. Mám pocit, že ta firma není jen moje, přestože v ní mám své investice a riziko nesu já. Cítím, že se o ni lidé starají, protože je naše. A to mě uklidňuje. Co se týče rizik, už jsem nemálo věcí zažil. A vždy jsem si poradil. Byla doba, kdy jsem neměl na jídlo, a i z ničeho jsem dokázal vybudovat skvělý projekt. Připravujeme EDU, kterým poslední měsíce žijeme, a kterému věřím. Motivuje mě, že v něm vidím smysl a přidanou hodnotu. Chci přinášet výsledky, soustředit kolem EDU tým profesionálů se zaměřením na dané cíle a pozitivní dopad. To, že mám zkušenosti z dřívějška, jak ukočírovat projekt fyzicky, právně a  finančně, a jak se motivovat psychicky, mě dodává klid. Nepřipravuji se na nic, dělám vše pocitově, s maximálním nasazením, a vím, že vše co přijde, ustojím.