Napadlo vás někdy pustit se do meditací? Určitě jste zaznamenali vlnu mindfulness, nebo jste postřehli knížku Život samá pohroma. Já se rozhodla, že se do mindfulness meditací pustím formou kurzu MBSR, ještě v předvánočním období. Jedná se o osmitýdenní certifikovaný kurz meditací mindfulness. O svoji zkušenost se ráda podělím, můžete si tedy přečíst, co mi tento kurz přinesl.

Co od MBSR tréninku očekávám?

Nejlépe neočekávat a nehodnotit. Ale jelikož svatá nejsem, tak od toho očekávám zpomalení, uklidnění. Jednodušší přepnutí do odpočinku, vypnutí hlavy. Rozpoznání, kdy je člověk unavený a kontraproduktivní. Díky tomu nižší spotřebu kávy, méně stresu. Nenechat se unášet emocemi. Nenechat se vytočit, nevztekat se zbytečně. Necítit úzkost, zahlcenost úkoly. 

Jaká byla první lekce?

Upřímně… Stresující. Nepříjemná. V některých věcech jednoduchá. Zřejmě to taky nebude instantní návod na každý problém.

První lekce jsou vždy zvláštní. Potkáte nové lidi, pochopitelně je to v něčem úzkostlivé, ocitnout se v novém prostředí a s neznámými úkoly. Všichni jsme si navzájem slíbili, že o tom, co na kurzu řekneme, nebudeme mluvit dál. Budu tedy popisovat výhradně vlastní pocity a zkušenosti, a hlavně  průběh domácích úkolů. Samotná lekce trvá jednou týdně dvě hodiny, ale domácí úkoly jsou každodenní a lze říct, že i časově nezanedbatelné. Nechci říct náročné, abych si je hned nepohřbila.

Co jsme tedy dostali za úkol první týden:

1) body scan denně ve 40 minutách

2) nějakou logickou-grafickou hádanku a během luštění jsme měli popsat své pocity

3) praktikovat mindful eating, tedy všímavou konzumaci jídla

Den první:

Jsem na cestě, čeká mě vlak a autobus, 7 hodin z Brna do Mníchova, spala jsem 3 hodiny. Přeskočím vysvětlování, proč jsem spala tak málo a nebudu líčit, jak nemilá osoba jsem, když se pořádně nevyspím. Jelikož mi není nejlíp a cestování autobusem nenesu dobře, raději se rozhodnu nejíst a nedám si ani kafe. Spoléhám, že usnu. Moc se mi to nepovedlo, vystupuji po celodenním cestování rozlámaná. Je odpoledne a mám hlad, žízeň, jsem nevyspalá a jinak lehce podrážděná. Pomůže jen přiznat si, že cokoliv, co řeknu, není použitelné proti mě. Cestou do restaurace vysvětluji partnerovi, že mám domácí úkol, jíst všímavě. Tedy v mém pochopení, myslet na to, že jím, vědomě žvýkat, nespěchat, jídlo si užít, zpomalit a nehltat, jako kdybych chtěla umřít hlady. Přitom hlady umírám a motá se mi hlava, začíná i trochu bolet. V Mníchově jsme si oblíbila turecké a indické restaurace formou bufetu. Nejenže vaří báječně, jsou rychlé a levné. Problém ale je, že když se na ten otevřený pult plný čerstvého a fantastického jídla podíváte unaveně, podrážděně a hladově, objednáte si mnohem více, než je nutné. Tak se rozhodujeme, že se trochu uskromníme a objednáme si každý jen jeden druh jídla. Já pečená játra s grilovanou zeleninou, k tomu hustý jogurt s bylinkami.

Nějak se přesvědčím, že mám velké štěstí, že jsem začala dnes, protože bych mohla jíst pomalu, nepřejíst se a nebude mi blbě. A opravdu, jím pomalu a přemýšlím, jak dávno jsem neměla hovězí játra, jak báječně chutnají, jak některá jídla nejím, přitom je miluji. V půlce talíře mě napadá, že je toho nějak moc. Užívám si každé sousto a jídlo chutná ještě lépe, než obvykle. Poslední třetinu přenechávám partnerovi, jsem příjemně plná.

Zda je mindful eating těžká disciplína, nevím. Vlastně nevím, jak se to dělá dobře. Ale jedno je jisté, jíst v klidu, pomalu, se zapojenou všímavostí, vnímat chutě a texturu je velmi příjemné. A asi je jednodušší sníst méně, i když si člověk dopřává něco mimořádně dobrého.

Zdá se to být jednoduché, jíst jen tolik, kolik potřebujete. Jídlo je ovšem velká droga, nejen pro mě. Jednak, máme dostupné neomezené množství a neuvěřitelný výběr. A pochopitelně si člověk říká, že by byla škoda něco vynechat. Na druhé straně, na jídlo se nabalují emoce. Je jednoduché stres, smutek, úzkost zajídat. Je jednoduché hltat ve spěchu, za chodu. Mlsat na chuť. Nebo jíst, a ani si nevšimnout, kam to jídlo zmizelo. Přemýšlet nad něčím jiným, koukat do mobilu, do počítače, a najednou zjistit, že v sobě máte dvě porce, které jste si ovšem nevychutnali. 

Den druhý :

Home office život hodně zjednoduší. Popíjela jsem čaj, měla nějaké ořechy a banány. V klidu se jí všímavě snadno. I když jsem měla večer už celkem hlad, dokázala jsem se zastavit a jíst pomalu.  

Den třetí :

Když jí více lidí spolu a baví se u toho, jíst pomalu ještě jde, ale soustředit se pouze na jídlo už vůbec. Hlavně, když je jídlo neomezené a člověk si může nabrat víckrát. Nebo jen tak uzobává. Nebo si dá několikrát poslední sousto na chuť. Větší společnost tedy všímavému jídlu nepomáhá.

Bodyscan jsem přeskočila. Nemělo to smysl, v apartmánu bylo příliš rušno. 

Den čtvrtý:

Ranní čaj je skvělé vychutnávat o samotě. A nezapnout si u toho nějakou appku. Zkusila jsem čaj popíjet a přitom používala jazykovou appku a zážitek z čaje je jiný, moc si z něho nepamatuji. Na snídani jsem měla vajíčka, krémové, dělané na mírném ohni, ať se nevysuší. Posypané čerstvým pepřem. Je to něco božského. 

Na oběd máme penne s pečenou dýní. Musím říct, jíst pomalu jídlo, které je v podstatě čistý sacharid, je mnohem těžší. Člověk by si pořád přidával.  Odpoledne cappuccino a dort. Půlku dortu nechávám, protože je divně sladký. Má divnou strukturu, i když se zdála kavárna být lokálním výrobcem, dorty jsou evidentně trochu starší. Přemýšlím, zda bych si toho všimla, kdybych tak nezkoumala, co mám na talíři. Možná ani ne.

Den pátý:

Rozhodně si cením jídla víc. I to, jaké mám štěstí, ochutnat tolik dobrot. Vykoupila jsem obchod s řeckými specialitami, tak jsem večer “vařila” obložený talíř plný různých oliv, zeleniny, sýrů. 

Den šestý:

Jíst pomalu se mi líbí. Je to příjemné. Už jen proto, že je velká škoda jídlo si neužít. Tak jsem zvědavá, jestli si tento zvyk dokážu udržet i dlouhodobě.

Meditace formou body scanu dopadá tristně. Pustila jsem se do ní třikrát, ale vždy mě něco vyrušilo nebo jsem usnula. Možná to půjde příští týden lépe… na cestách, v ubytování, kde nemáte zázemí, se medituje těžko. Dechové cvičení je ovšem příjemné, krátké. Paradoxně, dechové cvičení mi nevadí ani ve vlaku, ani v prostředí, kde není dokonalé ticho a klid. Vnímat dech a dovolit si soustředit se jenom na nádech a výdech je příjemné vypnutí.

První týden za sebe hodnotím pozitivně. Mindful jídlo je řešitelné vždy a je mi příjemné jíst pomaleji, všímavě. Dechové cvičení skvělé. Body scan… snad to půjde příští týden lépe.