Matěj Dusík je inspirací pro mnoho vedoucích týmů. Jeho přístup je osvěžující, moderní, rozvážný a především lidský. Má na starosti vedení týmu Konica Minolta Laboratory Europe, týmu, který má v současnosti 27 vysoce kvalifikovaných odborníků, výzkumníků a vývojářů, kteří pro Konicu vymýšlí nové produkty a služby v oblasti digitální kanceláře. Byli jsme zvědaví, jakým způsobem o svůj tým a o sebe pečuje. 

Ano, pracujeme na aplikacích, které umožní uživatelům trávit více času kreativní prací a byrokracii a administrativu automatizovat. Potom nemusíte denně třicet minut trávit organizováním schůzky, můžete třicet minut trávit čímkoliv, co vás uspokojí a nabudí na další kreativní práci.

To je hezké. Řešení vlastního času je věda. Nikdo nás to neučil. Máme ten kalendář, který si můžeme svobodně naplnit, čím chceme. A svobodně si tam občas navolíme takové nesmysly, že možná by ta uměla inteligence mohla přijít a říct: vždyť to vůbec není reálné…

Ano, skutečně pracujeme  na systémech, které na základě analogie s jinými úkoly v minulosti poradí uživateli. Přemýšlí místo uživatele. Snažíme se vlastně takhle pomáhat lidem, aby byli méně stresovaní tím, co dělají, aby se nepřetěžovali a byli dlouhodobě v práci spokojení.

To je obrovský problém, protože když lidi používají kalendář, nastavují pouze termíny. Myslím, že s tím time managementem bojujeme všichni. Nemáme pro to cit, chybí nám vzdělání, naučit se vymezit čas efektivně. Vymezit si pracovní bloky, časové úseky na interakci se světem kolem sebe.

Taky si myslím, že ty současné nástroje právě určené pro time management a obecně pro plánování jsou velice expertní, a jsou navržené pro lidi, kteří jsou schopni si udržovat naprosto konzistentní přehled o tom, co mají za úkoly, vědí velmi profesionálně, jakou rychlostí jsou schopni tyto úkoly splňovat. Pak tyto nástroje fungují. Ale každý z nás asi tuší, že se jedná o komplexnější problém. Každý z nás asi byl už v kontaktu s principy time managementu. Seznámí se s principy getting things done a s podobnými nástroji. Na školení to vypadá krásně a pozitivně, přijde ze školení nabuzený, jak to všechno použije a bude mít ten svůj život lepší, ale z devadesáti procent je výsledek ještě větší frustrace. Lidé mají dnes opravdu obrovský problém informace zpracovávat a firmy, teda moderní firmy, si uvědomují, že produktivita na pracovišti a tzv. office wellbeing jsou klíčové věci k řešení. A to není o tom, že přijde masérka v rámci firemních benefitů, ale že se opravdu necítím stále přetížený, cítím se dobře, a to má obrovský dopad na výkonnost, obzvlášť v těch inovativních oborech.

To je závažné téma, hlavně, že na tom nejhorší není to, že tu práci neuděláte. Prostě se věci občas stanou, posunete termín, domluvíte se. Nejhorší je na tom ten paralyzující pocit, že jste neschopný. 

Jedná se totiž o mnohem komplexnější problém, než je momentálně vnímáno. To není technický problém ve smyslu aplikace. To není ani metodologický problém ve smyslu právě getting things done. Je to skutečně o schopnosti  nakládat s informacemi a nepřetěžovat sama sebe. A právě to propojení toho wellbeing v kanceláři a technických řešení se snaží navrhovat uživatelům, jak postupovat při řešení problémů v oblasti wellbeing. To znamená, jak využívat čas efektivně na úkoly, jak je odhadovat, jak neslibovat něco, co není realistické. A to je právě cesta, kterou si Konica Minolta Laboratory rozhodla hledat pomocí aplikacích, které vyvíjí.

Jak to vypadá u vás v kanceláři? To wellbeing je hmatatelné?

To je dobrá otázka, říká se, že kovářova kobyla bývá bosá. Samozřejmě, částečně je to pravda i u nás. 

Co se ale snažíme dělat? Jednak si myslím, že máme stále hodně neformální prostředí, procesy a podobně věci nebereme zas tak moc vážně a jsme schopni velmi flexibilně kdykoliv uhnout. Co se týče třeba office wellbeing, tak prostředí tady máme neformální, s pracovní terasou s wifi. Udělali jsme prakticky vědecký výběr kávy a máme třeba ovoce na pracovišti. Ale to jsou  spíš ty povrchní drobnosti, které dlouhodobě neuspokojí.

“Co může člověka dlouhodobě uspokojit, je třeba to, že zvládá svoje koníčky a zároveň i práci.”

 Že si může vzít flexibilně homeoffice v momentě, kdy mu to práci zjednoduší. A obecně jsme schopni se domluvit se zaměstnancem i na výjimkách různého typu, třeba na měsíční  dovolené, když chce někdo vycestovat na delší dobu. Taky je možné i krátkodobě přeřadit lidi na jinou práci, pokud cítí, že by potřebovali změnu. Ale taky jsme firma, která musí řešit dodací  termíny a svoje závazky. 

A ten závazek je stres. Samozřejmě je důležité ani v této situaci nezapomínat, že zaměstnanec není spotřební zboží a řešit ho na osobní úrovni, dodat mu určitý komfort. 

Navíc si myslím, že v dnešní době, za současné situace na trhu práce, je to ještě důležitější. Když se dívám na nabídku práce v oboru IT, vidím, že poptávka po kvalifikovaných pracovnících roste, ale odborníků, kteří jsou schopni pochopit fungování algoritmů a různých procesů, je nesmírně málo. Globálně se tedy dostáváme do situace, kdy nebude z koho vybírat a tyto otázky, jak si udržet zaměstnance v dobré kondici, se stanou mnohem důležitějšími.

A to si mnoho firem uvědomuje a snaží se upravovat náplně pozic, a třeba možnosti přítomnosti v kanceláři, nebo programů na rozvoj. My máme dobrovolný koučingový program, kde pracujeme třeba i na tématech, jak skloubit volný čas a pracovní vytížení, abychom  v tom pořád nalézali smysl.

To je krásné vidět, jak se ten svět posouvá. Před deseti lety byl firemní teambuilding a benefit, s prominutím, chlastačka. A teď  vidím více firem, které řeší,  jak  dát zaměstnancům něco navíc. Třeba váš koučingový program není krátkodobá záležitost, ale program, který může život dlouhodobě pěkně usměrnit. Nehledě na to, že alkohol a sezení společně u stolu kolektiv netmelí.

Navíc si lidi uvědomují, že pro ně není přínosné trávit takhle čas pohromadě. Možná by občas více pomohlo mít hodinku se šéfem, který naslouchá a ulevit stresu, než sedět hodiny v nějaké restauraci nebo hospodě.

Máte pravdu. Nedávno jsme dělali menší průzkum s otázkou: Co byste si přáli, čím by vám mohl klient nebo šéf poděkovat za dobře odvedenou práci? Na teambuilding řekla velká část lidí, že si nic takového nepřejí, protože jim to leze do soukromí, je to pro ně stres. Nakonec bylo výsledkem, že by si lidé nejvíce cenili, kdyby si s nimi člověk sedl a poděkoval za práci. U zaměstnanců ještě vyšlo, že by rádi měli možnost se něco naučit a růst, takže uvítají příspěvek na vzdělávání nebo svoje aktivity.  V podstatě z toho plyne, že lidi touží po opravdovém poděkování a po tom, aby se někdo zeptal, jak to jde, jak se mají, a co pro ně můžete udělat. 

U vás ta situace se zaměstnanci nebude úplně jednoduchá, když máte vysoce specializované odborníky, tak je musíte udržovat šťastné a spokojené, protože  je jen tak nenahradíte.

Nenahradíme, a tomuhle typu práce je tzv. common sense strašně důležitý. Účelem tohoto týmu je vývoj a vzhledem k tomu, jakou ty lidi mají zkušenost, je strašná ztráta, když někoho ztratíme.

Řešíte někdy, že někdo vyhoří?

Ano, stává se to. Zatím nám nikdo nevyhořel tak, aby kvůli tomu odešel, ale snažíme se tomu zamezit, zkusit to vyloučit. Předejít tomu.

Jde to podchytit?

Jde to, právě tím koučingem, kde se ty problémy probírají a pomáháme najít řešení. Ideálně jím samotným. Ale je to těžké, je to balancováním mezi tím, jak zachovat efektivitu a dodávky, a zároveň nesměřovat k vyhoření. Nemyslím, že bychom měli recept na to, jak nevyhořet. Kdo by měl, ať se přihlásí a určitě o tom napíše chytré knihy a dělá školení, ale není to jednoduché. Může nastat problém a je potřeba zakročit, zatlačit a jsou situace, kdy jsou lidi vyčerpaní, odchází z práce pozdě a zdá se jim o práci. A pak je potřeba toto období kompenzovat tím, co jste říkala. Říct, vím, že to bylo těžké, ale udělali jste úžasnou práci, podařilo se nám dodat řešení, které klient potřebuje a je spokojený. Děkujeme mnohokrát, jak ti můžeme pomoci a co můžeme změnit, aby se tato situace více neopakovala. Toto třeba zažíváme zrovna na jednom projektu, a jedno z řešení je speciální workshop, kde se adresují problémy, řeší se, zpracovávají se pak do procesu. Ano, proběhne i to obligátní pivo.

Nejsem proti, jídlo a pití je vždy fajn, ono krásně sbližuje. Ale není to ten základ.

K tomu koučingu… Napadá mě trochu nepříjemný aspekt, jestli se ti zaměstnanci necítí nepříjemně, že musí přiznat, že něco v práci neumí. Z lidské podstaty je v této situaci mnohem jednodušší obviňovat šéfa, firmu, všechno kolem, než říct, já mám problém, prosím, pomoz mi.

S tím se dá začít pracovat. Šikovný manažér zná metody, jak začít. Ta interakce je dost často nejprve v emočně vyhrocené situaci. Jen pár lidí umí říct, potřebuji se s tebou poradit, potřebuji něco probrat. To jsou ti nejlepší. Ale hodně lidí přijde s tou stížností. Prostě jste to špatně vymysleli, všechno je špatně. A ono to samozřejmě i ten šéf má těžké, na něho působí velký tlak okolí a je potřeba být v pohodě. Je potřeba ustát tu první negativní vlnu, co přijde, protože ve své podstatě je to prostě dost často volání o pomoc. To, že si lidi stěžují, na něco nadávají, je projev toho, že by s něčím potřebovali pomoct. Pak je potřeba začít to řešit koučingovými metodami. Ptát se, co přesně myslí, co je podstata problému a jít s nimi hledat řešení, které si oni stejně sami vymyslí. Oni totiž stejně ví, jak by se to mělo dělat, co by pomohlo změnit, jen je potřeba počkat, než se k tomu dopracují. Protože mu rozumí , a je to pro ně stejně to nejjednodušší. Je to extrémně náročné, ale dnes si to už firmy hodně uvědomují.

Musím se zeptat, kde jste k tomuto přístupu přišel?

Měl jsem štěstí v předchozí firmě. Tam jsem začínal s team managementem a trošku jsem si nevěděl rady, tak jsem vyhledal kouče. A setkal jsem se s lidmi, kteří používali tuto metodu koučingu. Hrozně mi to pomohlo a začal jsem hledat, jak bych mohl pro své kolegy něco podobného dělat. Tak jsem se začal vzdělávat, číst si, teď se snažím i akreditovat a dělat koučing i mimo naši společnost.

Je to nesmírně hezké, že nevedete tým jen z hlediska termínů. Myslím, že ten projekt management a team management není o tom, že všem rozdáte úkoly. Spíš jste psycholog v rámci toho týmu a vnímáte, co se děje, proč se děje, co vlastně znamená třeba nadávání, že to je jen prosba o pomoc.

Snažíme se, ale taky to nejde vždy podchytit. Občas je člověk unavený, má toho více, a když třeba přiletí ze služební cesty nevyspaný a potká ho taková akce, tak reakce není vždy profesionální. Ale pak si to uvědomí, a snaží se to řešit jinou metodou.

Mimo to, že se věnujete intenzivně koučingu, co děláte pro sebe?

Mám štěstí, že mám rodinu a děti. A to mi automaticky umožní balancovat mezi profesním a osobním životem.

Te je hezké, že říkáte umožní, a ne nutí. 

Nelze nebýt doma. Je potřeba stavět vláčky, být s rodinou. Samozřejmě, ne vždy je čas na osobní odpočinek, a k tomu se teď tak trochu vracím. Mám velice rád samostatné sporty. Něco, co můžu dělat sám a přemýšlet u toho, třeba běhání nebo kolo.

Ono je taky důležité, aby koučing dělali lidé, kteří nějaké ty životní zkušenosti mají. Když máte hodně mladého šéfa po škole,  který někoho v práci koučuje, tak to naopak může koučing zdiskreditovat. Je to komplexní, pořád se člověk něco učí. Obávám se, že hodně často vidím koučovat lidi, kteří by jednak koučing potřebovali hodně intenzivní, a zadruhé nemají životní zkušenosti, které by mohli předávat.

To je teď takový mor. Existují experti, kteří si přečtou knížku a na poslední stránce jsou si naprosto jistí, že přečetli kuchařku na celý život. 

To se třeba strašně často stává u lidí, kteří školí nějakou metodu. Třeba metodu agilního vývoje. Byli jsme na školení a školitel byl fanatik metodologie. Na všechno odpovídal, že ta metoda je použitelná na všechno. A nakonec už nás dostal s tím, a tam už jeho kredibilita klesla na nulu, že jsme se ho zeptali, jaké jsou slabiny této metodologie. A on řekl, žádná neexistují. A to je přesně ten fanatizmu.

“Proto by všichni měli brát knihy a všechny produkty kolem osobního rozvoje s rezervou. Všichni jsme unikát, každá situace je unikátní a nejde říct, že existuje vzorec, který funguje na každého za každé situace.”

Říkal jste, že se teď vracíte k tomu, abyste měl čas pro sebe. Je to pro vás důležité?

Určitě ano.

Jak to ovlivní osobní a pracovní život, když ten čas na sebe máte? Kolik toho času potřebujete?

Já si myslím, že by měl mít každý pro sebe týdně dvě, tři, čtyři hodinky. Rodina ten čas trochu vynuluje, snažíte se strávit s rodinou co nejvíce času, až máte výčitky, když to tak není. Ale je otázka být a být. Já si třeba položím otázku, zda je efektivnější, když se budu dětem dvě hodiny věnovat intenzivně, hrát si s nimi a pak si dvě hodiny půjdu já dělat něco sám , anebo budu čtyři hodiny v nějakém polorežimu fungovat, být s nimi napůl, třeba u televize a u toho něco i dělat. Tak u sebe vidím, že je ta první varianta lepší. Dát jim prostor, a pak už taky chtějí mít ten svůj prostor a odejdou si dělat to svoje. 

Taky považuji za důležité pravidelně plánovat čas jen pro ten vztah. Protože ten pár trpí nejvíc, a zanedbání vztahu může vyústit v nehezké věci, i v rozpad rodiny. A vidíte, jak jsme se dostali od práce k rodině a partnerskému vztahu.

Já si myslím, že to nejde oddělit, ono to souvisí. Když máte hezký vztah, pěknou rodinu, cítíte se úplně jinak. Nabíjí vás to. Jsem ráda, že už není trend, že je ideální zaměstnanec mladý a bezdětný, protože má čas, bude pracovat a nebudou mu vadit přesčasy. 

Dřív to byl ideální profil šéfa. Teď bych řekl, že se do týmu nehodí, je to sólista, možná by se mohl uplatnit na volné noze. Ale teď už je z hlediska týmové práce takový člověk pasé.

Můžete nám prozradit, co pro sebe děláte?

Sám pravidelně podstupuji koučing, osobní vzdělání. Od externích lidí mimo firmu. A dále si myslím, že by člověk měl budovat i něco mimo firmu. Třeba se rád zapojím do komunitních věcí, časem, energií, pomocí. To tady chybí, občanská společnost by se v Česku mohla ještě budovat. Ale vidím u mladých, u nich to třeba už funguje lépe, je pro ně budování okolí důležité a pozitivní.

Řešíte vůbec stravu, pohyb, udržování sám sebe?

V tom jsem byl slabší. Po měsících jsem teď začal běhat. Snažím se udržovat rovnováhu ve všem.

Myslíte, že zdravý životní styl je potřeba k práci? Směřujete svůj tým tímto směrem?

Ano, snažíme se. Třeba výběrem, který tady máme. Máme tady ovoce, zeleninu. Nechceme podporovat nezdravé věci. Snažíme se našim zaměstnancům poskytnout podporu životního stylu na osobní úrovni, třeba tu delší dovolenou, ať mají čas na sebe, který do sebe můžou investovat a budou spokojenější.

Je něco, v čem byste se chtěl zlepšit?

Momentálně se věnuji tomu, jak odbavovat rychleji věci, do kterých se mi nechce, neoddalovat je. Odbourat ten stres kolem toho, že se blíží něco, co mi je nepříjemné. Chtěl bych se naučit, jak se říká, sníst tu žábu.