Vede svoji firmu, která začala jako startup v tom pravém slova smyslu. Tvořil webové stránky na zakázku a napadlo ho, že neexistuje rezervační systém pro služby, které můžou využít i menší firmy. S kamarádem se pustili do rozvinutí této myšlenky, prošli si inkubátorem JIC. A dnes vede firmu, která je přítomná v 110 zemích světa. To je ve zkratce příběh Borise Bošiaka, který stál u zrodu české firmy Reservio. Od prvního nápadu k mezinárodně zastoupené firmě vede dlouhá cesta a mě by zajímalo, jak tento nemalý úkol ustál.

Můžete popsat jednou větou, čemu se věnujete?

Vytváříme rezervační systém pro malé firmy, aby si lépe organizovaly čas. Já to vždy vysvětluji tak, že třeba kadeřník dělá svoji práci proto, že ji umí, baví ho stříhat, věnovat se trendům. Dnes už ale k tomu, aby svoje kadeřnictví vedl, má velké množství administrativy, informací, aplikací. Musí řešit webovky, organizaci, marketing, na to se nabalují další a další možnosti, a to je něco, co už není reální. Snažíme se tedy poskytnout službu, která tomu kadeřníkovi zjednoduší život a může se věnovat tomu, co ho baví.

Víte, co je zvláštní? Mě přijde, že je tato služba tak triviální a potřebná, že jsem si myslela, že taková služba již dávno existuje.

Takhle. Na anglickém trhu máme jediného konkurenta, tak šestnáct let. Ale nikde jinde ve světě nic takového neexistuje. Ten trh drobných uživatelů mezi sebou ani nekomunikuje, nepomáhají si, proto nikdy nikdo nemyslel na to, aby něco podobného vytvořil. Ale dnes už i menší poskytovatel služeb chápe, že mu použití technologií pomůže. Některé segmenty se zapojují rychleji, třeba barber shopy. Některým to ještě trvá, brání se využívání nových aplikací.

Já to chápu, občas to bolí. Každá novinka obtěžuje, než se to naučíte. Nehledě na to, že vám dnes každý něco nabízí.

Přesně! Když se zeptáte, co potřebujete pro svůj podnik udělat, tak se to na vás hrne: webovou stránku, facebook, instagram. Měl bych mít twitter? A kampaně na různých sítích. A stříhat nemám čas. Do toho mi každý týden volá obchodní zástupce s novým produktem. A teď je potřeba filtrovat, co je důležité a co ne.

Jak to funguje?

Dnes již stačí registrace, nastavíme systém do pěti minut. Návštěvník vidí již klasický formulář, který si nakliká. Ten je možný propojit s existující webovou stránkou služby, nebo jsme schopni takovou stránku i vytvořit. Hlavní kouzlo je v tom, jak to funguje pro kadeřníka. Prakticky dostává takovou aplikaci, přes kterou si je schopen sám spravovat celý byznys.

Jak jste začali? Chodili jste do kadeřnictví, zda váš systém nechtějí používat?

My už jsme takové lidi znali, co tuto problematiku řešili, takže to byl pro nás dobrý podnět, jak získat informace, co je důležité. Přihlásili jsme se do startupového akcelerátoru StarCube do JIC-u. A tam jsme se začali učit, jak podnikat, jak vést firmu. My jsme byli dva kluci, co dělali grafiku a programovali. Dalo nám to mnoho, poznali jsme lidi, co mají zkušenosti s podnikáním. Díky StarCube jsme získali i investora, společnost Webnode. A vytvořili jsme nějakou první myšlenku. StarCube měl velkou mediální podporu, tak nám to pomohlo získat mnoho dalších uživatelů. Nebylo to tedy tak, že by to začalo fungovat samo. Ono to tak dobře zní, ten startupový sen, ale ve skutečnosti to tak není.

Původně jsme si myšlenku rezervačního systému představovali jako výkladní skříň, velkou prohlídku pro zákazníky. Pak jsme zjistili, že největší přidaná hodnota je pro poskytovatele služeb, pokud bude celý systém stavěný na tom, aby jim šetřil čas. Aby nemuseli zvedat telefon během práce, aby jejich zákazníky nikdo nerušil organizací a telefonátem.

Kolik máte klientů?

110 000 po celém světě.

Jak jste přišli k tomu, abyste Reservio rozjeli celosvětově?

My jsme v tom viděli příležitost od začátku. Nehledě na to, že v ČR je poskytovatelů služeb dané množství, dejme tomu 10 000, a to je stále málo na to, dělat obrovský byznys, který se dá rozvíjet. A díky tomu jsme vlastně uspěli. Naše anglická konkurence pořád řeší jen anglicky mluvící trh, protože je ohromně velký. Ale existuje mnoho krajin se zajímavým trhem. A my máme překladatele, profesionály, díky kterým poskládáme stejně zajímavý trh, jako ten anglicky mluvící. A myslím, že je to recept, který používá více brněnských firem.

Jak velký je váš tým?

Máme jedenáct lidí na hlavní úvazek a potom máme obrovský externí tým. Teď přecházíme boomem lidských zdrojů. Do pár let máme plán mít padesát zaměstnanců.

Jak to prožíváte, že už to není jen “já a můj kamarád”? Přece jenom se musíte naučit vést lidi, tým.

Je to jiný druh práce. Dnes je už moje práce více o lidech.

A jde vám to?

Nějak to funguje.

Jste skromnej. Nebojoval jste s tím, předávat práci? Dokážete se oprostit toho, že umíte dělat všechno nejlíp, protože do toho vidíte od začátku? Byť si osobně myslím, a sama takto tým vedu, že řídit lze jenom to, co znám a práci, kterou znám.

Já dříve svoji pozici nazýval “firemní uklízečka”, která uklízí ten největší bordel. A třeba jsem maloval i tuto stěnu. Jak jsme začínali, tak jsme dělali všechno. Myslím, že bylo pro mě těžké vzdát se všech úkolů, nemůžu pracovat na všem. Podnikatel si vždy myslí, že ví vše nejlíp. A je potřeba si uvědomit, že lidi tu práci taky umí a po čase ji dokážou dělat i líp, protože si prohloubí znalosti a můžou se na to soustředit.

Teď už si to nemůžete dovolit, jinak byste se zbláznil a svoje zaměstnance udusil.

Teď vidím věci z té druhé strany. Když jsem pracoval jako webdesigner, taky jsem řešil vše a snažil se práci dotáhnout do dokonalosti. A teď vím, že máme nějaké cíle, které je potřeba globálně splnit. Je to velký rozdíl. Snažím se na to přejít.

Je to kruté, říct si, řešme to velké. I když některé věci můžeme udělat, tak se soustředit na to důležité.

Řídit firmu je jako jízda na sto kilometrů, kde každých pět minut vyměňujete za jízdy kolo a bliká pět dalších kontrolek. Je potřeba si vybrat, stačí nám vyměnit to kolo. Každý má ze své pozice pocit, že jeho práce je nejdůležitější. Ale ve firmě se dá nastavit dynamika tak, abychom se zaměřili na podstatné věci.

Jak vypadá váš den?

Nejsem podporovatelem práce čtrnáct hodin a nespíme. Je samozřejmé, že ze začátku jsme si tím prošli a zjistili, že to nefunguje. Mentální práci je prakticky nemožné dělat tolik hodin.

Snažím se dodržovat osmihodinový pracovní den, abych mentálně vypínal. Je to o tom, stanovit si svoje limity a pracovat v rámci svých limitů. Když člověk pracuje dvanáct hodin, nestíhá sportovat, socializovat se, nějakým způsobem vypnout a dlouhodobě se to projeví. Člověk pak nemůže, je nevypsaný, nervózní, nedělá svoji práce dobře. To jsme dělali ze začátku, od osmi rána do dvou do noci. Teď jsme zastáncem kvalitní práce.

Ono se hlavně strašně těžko vysvětluje, že najít kreativní řešení s unavenou hlavou nejde. Nastane lobotomie, a nejde to. Ale je to těžké, když je to vaše firma a vy pořád vidíte, na čem všem byste mohl pracovat.

Já si myslím, že to je i nějaký náš sociální tlak. Potřebujeme si glorifikovat úspěch, co byl ten důvod úspěchu. A pak vznikají příběhy, jak někdo pracoval více než ostatní, patnáct hodin denně. Z toho si lidi udělají jednoduchý závěr: úspěch rovná se pracovat více. Podle mě se úspěch rovná pracovat inteligentně.

Zda se do toho nezamotá špatné svědomí. Když podnikáte, nikdo vás nevede a je snadné podlehnout představě , že když nepracujete, ubližujete svému podnikání. Navíc, podnikáme jenom chvilku, mnozí z nás pochází z rodin, kde se dříve nepodnikalo. Tím pádem vůbec nevíme, jak zvládat veškerou odpovědnost a rovnováhu mezi prací a osobním životem.

Já si právě myslím, že podnikatel má tu svobodu dělat, co jen chce. A musí být zároveň dostatečně uvědomělý na to, aby věděl, co je potřeba dělat. Je to jistá forma ega nebo ješitnosti. Vidím ty všechny úkoly kolem sebe a vytvářím tlak sám na sebe, že pokud vše nerealizuji, tak jsem špatný člověk. Ano, stále se snažím zvládat více, ale snažím se to dělat způsobem, abych si tím neubližoval.

Ale tohle se nejde naučit externě. Těmito chybami si každý musí projít sám. Myslím, že zkušenosti jsou nepřenosné.

Máme fiktivní představu, že existuje osoba, profík, která všechno ví. Ale ve skutečnosti všichni tápeme. Nejde se naučit žít život a pak se narodit. Lidi čekají na správný moment a nápad. Ale to nikdy nepřijde. Úspěch podnikání je jít dopředu a vyřešit, co život přinese, abychom se z toho něco naučili.

Jak odpočíváte? Umíte vypnout?

Určitě ano, ale nemám nějaké speciální techniky. Snažím se trávit čas s lidmi, kteří jsou mi blízcí. Snažím se sportovat a dělat různé aktivity, při kterých nemusím vysloveně přemýšlet.

Jsem relativně střídmý, nemám složitý život. Tíhnu k přírodě.

Strávil jsem třeba sám devět dní v Norsku mimo civilizaci, bez internetu.

Minulý rok stejně tak v Rumunsku, v horách mimo turistické oblasti.

Co se týče sportu, mám rád funkční trénink a TRX na posílení vnitřního svalstva. Nemám potřebu být vyrýsovaný. Pro mě je důležité sport dělat zdravě, abych se cítil dobře.

I jídlo se snažím řešit tak, abych jedl všechno, ale zdravě.

Co je pro vás zdravá strava?

Nevěřím na různé ultra způsoby a vlny. To jde mimo mě. Mě stačí, když jím zeleninu, ovoce, všeho střídmě. Nejím pečivo, smažené, vysoce zpracované potraviny. Sleduji, co se mi tráví dobře a co ne, co mě chutná a co ne.

Vyrostl jsem v rodině, kde se pěstovala zelenina a mám ji rád. Nikdy jsem nebyl ani na fast food, ani na diety. Obojí považuji za extrém a něčemu škodí. Nemám na nic zásadní recept, jen se vyhýbat extrému. Rád si dám i burger, nebo dobrý steak.

Není to otázkou jen jídla. Je to ve všem. Žijeme v době, kdy potřebujeme mít všechno, a co nejrychleji a nejdokonaleji. Mít úspěch, kariéru. Být vysportovaný s perfektním zadkem a břichem. Cestovat a číst ty správné knihy. Jíst správně, vyfotit si dokonalé jídlo. A musíme se nějak chovat. A čekáme na dokonalého partnera, lásku svých snů. Je taková doba, kdy na sebe člověk tlačí ze všech stran. Přitom jsme všichni jen lidi a musíme se s těmi našimi chybami nějak naučit žít.

Není tam žádné tajemství pod pokličkou. Lidi čekají, že se naučí sedm typů k životu, co je spasí a budou úspěšní a šťastní. Přitom přicházíme na věci, které jsou již tisíce let vyřešené.

Řešíte, jak pracovat se stresem? Umím si představit, že jste v začátcích zažili stresové situace.

Jsem úzkostlivý člověk, stres je můj kamarád.

Tomu nevěřím. První dojem je pohoda a jazz, s bylinkovým čajem po ránu.

Nemyslím si, že by byla moje práce výjimečná. Ve Vietnamu jsem viděl lidi, kteří makají čtrnáct hodin na rýžovém poli. To jsou lidi, kterých by bylo potřeba se zeptat, jak zvládají stres. Já bych se oproti nim zlomil mnohem dříve. Já mám celkem komfortní život.

O čem se teď mluví málo, je úzkost, se kterou neumíme pracovat. Máte na to trik, jak se tomu nepoddat?

Vnímám stres jako reakci těla a reflexi emocí. V období, kdy se toho ve firmě děje hodně, vím, že potřebuji o to kvalitnější odpočinek. Jdu do sauny a snažím se na nic nemyslet. Jsou na to dobré meditace. Čas od času medituji. Ale i sport je pro mě jistým způsobem meditace.

Snažím se třeba dobře vyspat, považuji to za strašně důležité. Tělo potřebuje vypnout. Snažím se sledovat, co ve mně stres vyvolává. Není nic horšího, než se vyfiltrovat po práci na párty.

Takže žádné extrémy, v ničem. Ani párty do rána, ale taky nemeditujete denně.

Každý máme k dispozici svých 24 hodin denně. Je jenom na nás, jak je využijeme. Buď děláme jen pár věcí dokonale, nebo máme pestrý život. A já se chci věnovat i jiným věcem než dokonalosti.